Historie

Historie obce

   Pojmenování obce lze s největší pravděpodobností odvodit od názvu Dobříkův dvůr. První doložitelná zmínka o Dobříči tak pochází z roku 1250, kdy se jméno obce objevuje v soupisu statků plaského kláštera. Král Zikmund nechal zapsat Dobříč v roce 1420 (a dalších 15) vsí Bedřichovi a Hanušovi z Kolovrat.

   Před husitskými válkami stálo ve vsi 6 statků. Dva byly během nich vypáleny a 200 let zůstaly zpustlé. Při dělení panství Kolovratů v roce 1443 připadl Dobříč k nedalekému hradu Libštejnu, ale roku 1513 byl znovu vrácen plaskému klášteru. O pět let později r. 1518 zapsal zdejší opat Ondřej Grof Dobříč, Kaceřov a dalších 12 vsí Albrechtovi z Gutštejna. Tohoto panství se v r. 1530 ujal Vilém Podmokelský, od něhož jej získal v r. 1539 Florián Gryspek.

   Prameny uvádějí, že v r. 1558 byly v Dobříči 4 usedlosti; Jakuba Růžka, Matěje Lukšíka, Matouše Peterky a Jana Nováka. U vsi byly 4 rybníky.

   Po konfiskaci kaceřovského panství Gryspeků přešel r. 1623 Dobříč opět do držení plaských cisterciáků. Za třicetileté války byly zcela spáleny 3 statky. Po této dlouhé a nejisté válečné době se začala stavět nová obydlí a obec se znovu zalidnila.

   Podle berní ruly se v roce 1654 hospodařilo v Dobříči na 61 strychů rolí a soupis dobytka vypadal takto: 4 ks potahu, 3 krávy, 8 jalovic, 9 ovcí a 8 sviní. V roce 1713 bylo evidováno 7 hospodářů, šest z nich obhospodařovalo rozlohu nad 30 strychů rolí, jeden rozlohu menší. Celkový rozsah rolí čítal 272 strychy, pastvin bylo 22, luk 20 a lesů 70 strychů (strych nebo také korec = 0,29 ha).

   I po zrušení kláštera v r. 1785 patřil Dobříč k plaskérnu panství. To koupil v r. 1826 rakouský kancléř kníže Metternich. V roce 1872 se obec dočkala silnice, která byla v té době stavěna z Plas přes Nebřeziny a Oboru do Kaceřova.

   Dobříčské děti navštěvovaly v letech 1788 -1880 školu v Kaceřově (na tamějším zámku), po otevření obecní školy v Korytech v roce 1880 začaly docházet do sousedních Koryt.

   Církevní správou patřil Dobříč až do dvacátých let 20. století k Plané nade Mží, poté byl přidělen s obcemi Jarov a Koryta k faře oborské. V roce 1885 se Dobříč stal samostatnou obcí (do té doby byl osadou obce Koryta).

   První světové války se zúčastnilo přes 100 vojínů z Dobříče, sedm se jich domů již nevrátilo (František Svoboda, Václav Petřík, Václav Šour, František Netrh, Josef Plos, Josef Baksa a František Rýdl). K uctění jejich památky byl po válce postaven v obci pomník zdejším ochotnickým spolkem Havlíček.

Těžba okru

Zpráva bývalého Nerudného průzkumu se sídlem v Brně, zpracované v r.1954:

"Koncem 19. století se začala u tzv. Bí1é jámy dobývat malířská hlinka. Počátkem 30. let 20. století se tu na malířskou hlinku specializoval plzeňský podnikatel Zikmund Friedler. Jeho podnik převzal začátkem války Jaroslav Schejbal, tajemník Obchodní komory v Plzni, který v té době zakoupil výrobnu barev v Záluží. Schejbal provedl také v roce 1946 průzkum okrů. Jednu z průzkumných sond dal rozšířit na těžní šachtu. Podnik byl budován asi dva roky. V roce 1948 byla zahájena těžba. V r. 1951 podnik převzaly Spojené továrny na barvy a laky, n. p. v Praze, v roce 1953 Chlumčanské keramické závody, n. p. Přírodní okr z ložiska Dobříč byl využíván jako pigment do fasádních a malířských barev."

   Další zpráva z roku 1954 říká: "Ložisko je otevřeno jamou, která slouží jako jáma těžní. Je prohloubeno sítí chodeb, které jsou současně chodbami průzkumnými i těžebními. Důlní chodby jsou cca 16 m pod povrchem a důl je větrán větrní jamou. Těžní jáma je vybavena jednoduchou klecí a elektrickým vrátkem. Vzhledem k malé kapacitě sušárny se dosud těžilo pouze v zimních měsících, surovina se skladovala těsně u těžní jámy a odtud se v letních měsících dopravovala dlouhou drážkou samospádem do plavírny. Plavení okru je zařízeno velmi primitivně, ale účinně. Materiál ze zásobní haldy se vyklápí do dřevěné nádrže a pere se prudkým vodním proudem. Výplavek se rozvádí systémem dřevěných korýtek do usazovacích nádrží, kde sedimentuje. Po sedimentaci vyplaveného okru se usazovací nádrž ručně vyprazdňuje. Okr se nakládá lopatou na dřevěná nosítka, která se umístí do přirozených sušáren. Část okru se suší uměle v pecích, jejichž kapacita však zdaleka nedostačuje na vysušení vyplavených okrů. V dole pracují především malorolníci, kteří se věnují těžbě suroviny v zimě (plaví se až v letních měsících)."

   Od roku 1948 do r. 1955 byl dobýván hlubinným způsobem. Později, kdy byl založen lom na přírodní okr, se přešlo z hlubinné těžby okrů na těžbu povrchovou. V tzv. Plánu zajištění okrového lomu (CHKZ, n. p. Chlumčany) bylo v roce 1976 uvedeno: "Vlastní těžba suroviny vzhledem k požadovanému množství se prováděla ručně. Surovina je lehce kopná a k jejímu rozpojení se používalo krumpáče a lopaty. Nakopaný materiál se nakládal do vozíků se sklopnou korbou, pomocí elektrického vrátku se dopravoval z lomu na povrch a odtud ručně na skládku natěženého materiálu. Ze skládky byl příležitostně pomocí autobagru a nákladních aut nakládán a dopravován do zpracujícího závodu do Chlumčan. Těžba v jámovém lomu byla ukončena v roce 1967."